Yule – Zimní slunovrat – 21. prosince

SLUNOVRATOVÉ POLENO

Badnik, nebo též badnjak bývalo co největší poleno, nejlépe z vlastního stromu, které se zapálilo v předvečer zimního slunovratu (nebo na Vánoce), mělo hořet až do rána a mělo se u něj bdít (odtud badnjak).

Pokud to chcete vyzkoušet, dubové nebo borové poleno by mělo být z vašeho vlastního pozemku a nebo darované. Nesmí se koupit ani ukrást v lese, jinak to nebude fungovat :- ). Poleno se ozdobí pentlemi, větvičkami (cesmína, břečťan, jmelí, šiškami) a někdy v souladu s pozdějšími tradicemi i symboly Boha a Bohyně. Poleno se polije vínem nebo pivem a zapálí v krbu nebo na ohništi.

První oheň nově narozeného slunce dává popelu magickou moc. Naši předkové ho zahrabával do půdy, dávali do vody zvířatům a část uschovával v domě jako ochranu i požehnání.

Jedna stará krásná tradice říká, že vhodíme-li větvičku cesmíny do ohně, ve kterém hoří slunovratové poleno, pak všechny naše problémy a bolesti nasbírané z celého tohoto roku zmizí pryč.

JMELÍ

Jmelí hrálo důležitou roli v náboženské tradici u mnoha evropských národů. V předkřesťanském období lidé věřili, že ztělesňuje živoucího ducha a bylo symbolem života i ochranným talismanem.  Keltští druidové za určité fáze měsíce, oblečení ve slavnostních bílých řízách, zlatými srpy odřezávali jmelí z dubů a zachycovali je do bílých roušek. Věřili, že rostlina léčí všechny nemoci a odstraňuje neplodnost jak u lidí, tak u zvířat. 

Podle jedné z nejznámějších štědrovečerních zvyklostí rostlina zajistí do domu štěstí a požehnání, pokud hlava rodiny za prvního kuropění zavěsí nad štědrovečerní stůl snítku zelených, stříbrných nebo pozlacených větévek. Každému stolovníkovi pak splní přání, pokud jej zašeptá do ohně první zapálené svíčky na vánočním stromečku. Magický účinek rostliny se umocňuje, je-li snítka darována, nikoli zakoupena. Štěstí je také ovlivněno množstvím bobulek, čím víc jich snítka obsahuje, tím většího se obdarované osobě dostane. Ve středověku přinesli Angličtí žoldnéři do Německa a Švýcarska zvyk, podle nějž může muž políbit každou dívku, kterou zastihne pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku však musí oba společně utrhnout jednu bobulku. Poslední bobulka znamená poslední polibek, aby láska z domu neodešla. Díky svým lepivým složkám prý jmelí umí udržet svazek mezi mužem a ženou. 

MALÉ SLOVANSKÉ SLUNOVRATOVÉ ZVYKY

• V některých oblastech se v tento den pekl obřadný chléb, který byl sněden až na nový rok.
• Do vzduchu se házela hrst mouky jako dar pro Meluzínu, aby se utišila. 
• Zapalovala se svíce a z jejíhož plamínku se pak věštilo: na koho plamen ukazoval, ten měl v příštím roce zemřít.
• Z jádra rozkrojených jablek nebo ořechů se hádalo, jak bude dotyčnému sloužit zdraví.
• Z rozložených plátků cibule se soudilo, jestli bude příští rok počasí příznivé pro sklizeň.
• Dívky třásly střešními doškami a podle toho, která zrnka (pšeničná nebo ovesná) vypadla, usuzovaly, zda bude jejich ženich chudý nebo bohatý. 

CO DÁT DO VĚNCE NA DVEŘE A PROČ 

Stálezelené rostliny jsou elementem, který symbolizuje ochranu a prosperitu, ale také znovuzrození a nekonečný koloběh života. Pokud se nějaký věnec někam věšel, pak na vstupní dveře do obydlí a všechny jeho komponenty měly jasné poslání. Chránily jeho obyvatele a přivolávaly jim do života žádoucí síly. Pokud se chystáte na výrobu věnce, zvažte do základu z větví jehličnanů přimíchat pár „správných“ ingrediencí.

Cesmína pověšená kdekoli v domě nebo na oděvu nosí štěstí a bezpečí. Omýt se můžete i cesmínovou vodou. Stačí nechat listy přes úplňkovou noc louhovat v čisté vodě na měsíčním světle. Za zmínku stojí název cesmínové vody v angličtině – holly water.

Břečťan je symbolem koloběhu života, smrti a následného znovuzrození. A umí i „svázat“ milence silnou láskou.

Bříza symbolizuje regeneraci, znovuzrození, plodnost. Větvičky břízy můžeme použít při rituálech pro obnovu, očištění a nové začátky.

Dub je symbolem vytrvalosti a síly, úspěchu a vítězství. Reprezentuje mužskou sílu a energii.

Tis zosobňuje dlouhověkost i nesmrtelnost. Pole mýtů tvoří tisové větve bránu do jiných světů. V některých tradicích symbolizuje aspekt. Stařeny Trojité Bohyně. Tis učí nebát se změn bez ohledu na překážky, které s sebou nesou. Pozor, řada lidí je na tis alergická, dokonce je označován za jedovatou rostlinu. Takže pro jistotu: nežvýkat a nepít vodu z vázy, do které jste větvičky dali :- ).

.

ADVENTNÍ VĚNEC PATŘÍ VÁNOCŮM, NE SLUNOVRATU

Tradice adventního věnce byla založena až v 19. století v Hamburku německým protestantským teologem Johannem Hinrichem Wichernem (1808-1881). Ten se mimo jiné zabýval městskou misií a založil školu pro chudé děti. Ty se ho v předvánoční době každodenně ptaly, kdy už budou Vánoce. V roce 1839 proto vyrobil předchůdce dnešních adventních věnců ze starého dřevěného kola, na něž nalepil 19 malých červených svíček pro všední dny a 4 bílé svíce pro neděle. Každý den se zapalovala další svíčka, v neděli velká bílá, v ostatní dny malá červená. 

Rozsvěcování samotných svící na adventním věnci nepřímo navazuje na židovskou tradici starou 2000 let, slavení svátků světel, známou pod označením Chanuka. Kruhový tvar adventního věnce značí Boží věčnost, jednotu a nesmrtelnost naší duše. Adventní věnec se zapaluje proti směru hodinových ručiček.

Jehličí na věnci má tak svou symboliku. Borovice, cesmína nebo tis představují nesmrtelnost, cedr uzdravení. Pichlavé smrkové nebo jedlové jehličí má připomínat trnovou korunu. 

U nás se v souladu s liturgickou tradicí používala fialová barva svící a stuh. V Americe prosadili Luteráni modrou a Protestantské církve červenou barvu svící. Tato barva se rozšířila i k nám a dnes je červená barva asi tou nejčastější. A ještě máme jednu výjimku – třetí svíčka v pořadí, která symbolizuje přátelství, 

Svíčky na adventním věnci jsou zpravidla 4, ale někdy jich bývá také 5. Zapalují se v neděli. První svíce symbolizuje Naději. Nazývá se Svící proroků. Druhá svíce symbolizuje Mír a nese název Betlémská svíce. Třetí svíce symbolizuje Přátelství a říká se jí Pastýřská svíce. Čtvrtou svící je svíce Lásky nebo Andělská svíce. Pátá, vždy bílá svíce se nazývá Kristovou svící. Patří do středu věnce a zapaluje se na Štědrý den nebo Boží hod vánoční. 

VÁNOČNÍ STROMEK : NENÍ TU TAK DLOUHO

Zatímco zavěšování ozdob na větve se datuje od slovanských pohanských tradic, vánoční stromek tu s námi tak dlouho není.

Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice z roku 1570. Stromek se také někdy zavěšoval nad štědrovečerní stůl, ovšem špičkou dolů. Tradice zdobení stromku, jak ji známe dnes, pochází z Livonska (dnešní Estonsko a Lotyšsko) a Německa. Do domovů začala pronikat v polovině 17. století. V 18. století se přidala tradice zdobení hořícími svíčkami, které byly po nástupu elektrifikace nahrazeny vánočním osvětlením. Katolická církev dlouho odolávala tomuto protestantskému zvyku a vánoční strom stál poprvé ve Vatikánu až v roce 1982.

V Česku poprvé postavil vánoční stromek pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém libeňském zámečku Šilboch. Nový zvyk se však začal prosazovat jen pozvolna, a to až ve 40. letech 19. století v bohatých pražských měšťanských rodinách. Živé stromečky, smrčky, jedličky nebo májky se zdobily sladkým pečivem, perníkem a především ovocem – jablky nebo hruškami, mandlemi či rozinkami. Zřejmě roku 1860 se na stromečku v Čechách poprvé rozsvítily lojové svíčky. 

Do venkovských stavení pronikaly ozdobené vánoční stromečky ještě pomaleji. Až do první světové války bývala v mnoha domácnostech pouze ozdobená smrková nebo jedlová větev.